Příručka pro sbor (z různých zdrojů)

Měsíc září je nejvhodnějším obdobím pro získávání nových členů do sboru.  Je vhodné, když budoucího člena sboru pozve na zkoušku sbormistr nebo varhaník. Ale získat dobrého a kvalitního člena sboru je mnohdy velice obtížné, protože tito lidé kladou veliký odpor. Tito budoucí dobří zpěváci si o sobě myslí, že vůbec neumějí zpívat. A zpívat ve sboru? To už vůbec ne, jenom by to kazil. Často se musí přemlouvat a lákat i několik měsíců.

Je dobré, když se nově příchozího člena ujme někdo zkušenější, (nejlépe z hlasu, pro který má předpoklady) a pomáhá mu. Vždyť mnohdy nově příchozí člen zpíval jenom v kostele se všemi lidmi a vůbec nemá zkušenosti se zpěvem v několika hlasech. Pro něho je prostředí sboru, kde se již ostatní členové dobře znají, cizí. Navíc je pro něj mnohdy velice těžké se orientovat v notových partech (nezná noty). Najednou má pocit, že to neumí, je na zkoušce zcela zbytečný, marní tu svůj čas, sboru neprospívá, dokonce přidělává starosti. V tomto období je důležité, aby nového člena někdo povzbuzoval. K tomu přispívá i vánoční hudba, která se v tomto údobí nacvičuje. Při nácviku skladeb na vánoce je nálada ve sboru příjemnější a laskavější. Právě tato nálada uvnitř sboru je ve většině případů rozhodující pro další setrvání ve sboru. A tak bych z vlastní zkušenosti doporučil získávat nové členy v období před vánocemi, za pomoci krásné vánoční hudby.

Sbor je potřeba motivovat. Pro všechny členy sboru je velice motivující občasná návštěva pana faráře - informace od něho se nejlépe přijímají. Je ideální, když členům sboru vysvětlí, jaké je poslání sboru v současné liturgii, co to pro členy sboru znamená, že sbor se spolu s hudebníky nejvíce podílí na slavení liturgie. Občas je potřeba pana faráře i postrčit a připomenout mu, aby zašel na zkoušku, aby promluvil se členy sboru. I o toto se musí varhaník – kantor starat. Stává se, že mnohdy pan farář ani neví, co bude dělat v následujících hodinách, protože při současném nedostatku kněží je přetěžován a tudíž mu může i něco uniknout, co je dle nás, důležité. Ne ve všech farnostech mají stejné podmínky pro sbor a hudbu v chrámě vůbec. Domnívám se, že je potřebné se za lepší podmínky pro sbor a hudbu v chrámě i společně modlit.

V současné době spěchu se pro někoho může jevit účast na zkoušce sboru jako oáza klidu a pohody. Je nesmírně důležité, aby vedoucí sboru dokázal řídit nácviky tak, aby přirozenou aktivitu a příjemné vtipkování ostatních členů sboru proměnil na píli k dosažení vyšší kvality prováděného díla. Má se zajímat o problémy, alespoň ty veliké, mezi členy sboru. Vždyť je velice prospěšné, když člověk sdělí druhému člověku svoje starosti i radosti. Samozřejmě, že hlavní je nácvik dané skladby. Občas se stane, že se sbormistr postaví před sbor a sbor je viditelně unaven po denním shonu. Tu je prostor pro kraťoučký příběh, kdo co úsměvného prožil a tím povzbudí ostatní. Když jsme nacvičovali vánoční skladby od Adama Michny z Otradovic, sbor se při čtení textu nejprve usmíval a potom propukl v ohromné veselí, protože ten starý texty nám zněl poněkud zvláštně. Pak se nacvičovalo velice dobře. Zpěváci byli uvolnění a vládla příjemná nálada.

Jak jinak lépe než osobním příkladem chceme udržet lásku ke zpěvu a ochotu obětovat čas pro nácviky.

Pozn. redakce: Vztahy ve sboru posílí, když se v neděli kolem svátku sv. Cecílie (patronky hudebníků) sejdou na faře členové a členky sboru ke společnému posezení při chlebíčcích, zákuscích a pohárku vína…

Zájem se jenom zkoušením a dobrou náladou na zkouškách neudrží. Důležitá věc je repertoár sboru.

Náš sbor začínal nejprve jenom se ženskými hlasy. Před vánocemi se sešlo asi 15 dívek převážně okolo 17 let. Tak jsme začali zkoušet koledy dvojhlasně. Dívky byly přímo nadšeny, protože to byly koledy všeobecně známé, které se naučily brzy. Provedení na půlnoční mši bylo i pro mne ohromující. Děvčata zpívala radostně a s nadšením a postupně se přidal i lid v kostele. Všichni, jak dívky ze sboru, tak lid v kostele i já, jsme byli nadšeni výsledkem.

Pak jsme přizvali na pomoc mladé muže, aby se sbor doplnil na čtyřhlas. Pro mne vyvstal problém – najít a připravit pro tento začínající sbor repertoár, který by je na první poslech zaujal. Naštěstí to i tentokrát vyšlo, i když některé dívky opustily sbor. Na omluvu uvedly, že už je to tolik nebaví. Tak vím, že hlavně počátky nových sborů jsou náročné na trpělivost na obou stranách. Po dvou, třech mších, které jsme nacvičili a provedli, začali mít členové sboru důvěru, že vedoucí sboru vybere repertoár, který jsou schopni zvládnout. Pak se může přistoupit i k experimentům. Pro nás tím experimentem bylo ordinarium Z. Pololáníka. Dodnes mám v paměti první zkoušku, kdy všichni nevěřícně kroutili hlavami. A pak mi asi měsíc zdůrazňovali, že se to nenaučí. I já sám už jsem někdy pochyboval. Ale přesto jsem neustále přesvědčoval všechny členy sboru, že to nic není, to se zvládne, musíme to dostat do krve. Dnes po šesti provedeních tohoto ordinaria se sbor začíná rozrůstat. Někteří přišli sami, někteří byli přemluveni. Všichni ale tvrdí, že přišli, protože se jim líbí, co sbor zpívá. Musím říci, že ordinarium od Z. Pololáníka bylo pro naše městečko neznámé a byl to čin velice revoluční. Když jsme ordinarium zpívali u příležitosti prvního svatého přijímání spolu s úpravami některých rytmických písní, byla velká většina účastníků mše svaté nadšena. Takže se domnívám, že výběr repertoáru není jenom záležitostí sboru nebo jeho vedoucího. Je potřeba i uvážit, že sbor nezpívá jen pro čest a chválu Boží, ale i pro lid, který je na bohoslužbě. Proto je dobré počítat také s tím, že alespoň polovině lidí by se provedená skladba měla alespoň trochu zalíbit a oslovit je.

Toto je problém posledních let. Velká většina lidí okolo třiceti let a hlavně mládež je ovlivněna současnou hudbou z rádií, televize, diskoték apod. A tak je potřeba počítat s tím, že jejich hudební vkus je ovlivněn hudbou, kterou po celé dny vnímají. Může se stát, že lid v kostele nechce prováděnou skladbu na první poslech přijmout a vznikají problémy. Stěžují si u pana faráře, ten se snaží ovlivnit repertoár sboru a nastávají všelijaké těžkosti. Po zkušenostech doporučuji každou novou skladbu zpívat často, aby ji lidé pochopili. Po prvním poslechu je názor lidí někdy i záporný. Po několika provedeních řada lidí změní názor a skladbu přijme, dokonce ji i vyžaduje. Zde si uvědomujeme, jak varhaník a sbor vychovávají lidi v kostele. Z toho také plyne, že novou skladbu máme provádět až bude opravdu dobře nacvičena. Po dobrém provedení jakékoliv skladby, kdy posluchač cítí, že sbor se ztotožňuje s tím, co zpívá, je výsledek přesvědčivý a to může lidi oslovit. Někdy ovšem i přes výtečné nacvičování může být provedení neúspěšné, ale to už se v životě stává. Ne všechno se povede. Podstatné ale je, aby posluchač pocítil, že sbor zpívá s nasazením a odvádí poctivou práci. Pak lid promine nějaký ten nedostatek. Samozřejmě, že kdo chce hledat chyby, ten je hledá stále.

Závěrem bych chtěl jen připomenout, že sbor dnešních dnů má zachovávat všechny předpisy a nařízení církve. Přeji všem kolegům hodně trpělivosti, nadšení a sil do další práce. I s tím, co říká náš pan farář: „Psi štěkají, ale karavana jde dál…“

V konstituci o posvátné liturgii se v čl. 29 píše: „Také členové chrámového sboru vykonávají skutečnou liturgickou službu. Proto ať plní svůj úkol s upřímnou zbožností a podle řádu, jak se sluší na vznešenou službu a jak to od nich právem požaduje Boží lid.“

A nabízejí se otázky: Plní naši zpěváci a sbory tento úkol? Vyžadují naši věřící tuto službu? Podporují věřící ve farnosti svůj sbor?

Tyto a podobné otázky si kladou vedoucí sborů hlavně mladých a začínajících. Vždyť dnešní mladý člověk má tolik možností pasivní zábavy a on se rozhodne chodit  do sboru. Nejprve je nadšen. Pak ale zákonitě přichází období rozplynutí toho prvního krásného snu o prvotřídním sboru. A poznává, že za jednou jedinou hodinou zpěvu při vánoční půlnoční mši sv. se skrývá obrovské množství dřiny, odříkání, někdy i nervozity a nepochopení. Vždyť v televizi dávají film, který by chtěl vidět, ale je potřeba jít  na zkoušku. Jeho známost by chtěla jít do kina nebo na večírek, ale on má zkoušku. Pak občas zazní i věta: Buď já nebo sbor! Můžeš si vybrat! – a  dilema je na světě. Schopný zpěvák odchází ze sboru.

Domnívám se, že právě teď je čas se nad těmito problémy zamyslet. Probouzejme v našich členech sborů pocit zodpovědnosti k naší službě, ke kolektivu, sboru, farnosti a církvi. Vždyť každý člen sboru se svým zpěvem zúčastňuje slavení liturgie daleko intenzivněji než jenom ostatní lid. Jejich úkolem mimo jiného je přivádět lid k většímu prožití slavnostní liturgie. Proto by nemělo být problémem je postupně vzdělat i po stránce liturgické. Vždyť v naší jednotě Musica sacra je dostatek materiálů, aby to nejzákladnější mohli členové sborů slyšet. Několikrát se mi stalo, že členové sboru si myslí, že chodit do chrámového sboru je něco jako chodit do nějakého klubu – dnes přijdu, protože mi to vyhovuje, zítra už ne, protože se mi nechce, nebo protože bych si musel něco odříci. A ono odříkání je pro generaci okolo dvaceti let neznámá veličina. Netvrdím, že pro všechny, ale podle zkušeností tak asi pro 70 % mladých lidí. Ale víme, že nic není bez odříkání, bez poctivé námahy.

Na programu zkoušek by trvale mělo být i vzdělávání po stránce hudební. Neosvědčily se mi dlouhé výklady, spíš kratší poznámky v průběhu zkoušek. To si zpěváci zapamatují.

A co názor farní obce? Z praxe vím, že je to různé. Někteří jsou nadšeni, jiní nás všechny s gustem pomluví. Rád si poslechnu nejnovější historky, jak sbor zpíval a jak ten varhaník nemožně dirigoval. Jistě řada z vás to zná. Asi nikdy nebude ve farnosti jednotný názor na zpívání sboru. Když při slavnostní mši sbor zpívat bude, někteří řeknou: Zase ten sbor!, když ne: Proč nezpívají, kde jsou, nač je máme! Inu člověk se nezavděčí.

A tak si přejme do nového roku hodně zdraví, Boží pomoci a trpělivosti do řešení problémů, které každý náš sbor má.

 Zjistil jsem, že se málo hovoří o problémech hlasové výchovy. Nejsem žádný odborník, ale snad přijde vhod několik postřehů z praxe a také z odborné literatury.

Sbory máme ve farnostech jak dětské, tak dospělé. Ke každému seskupení lidí je potřeba přistupovat individuálně. V publikacích se uvádí, že hlas okolo 6. roku dítěte má rozsah asi 6 – 7 tónů ( d1 – a1). Postupně se hlasový rozsah zvětšuje dolů a nahoru, přičemž nahoru se zvětšuje rychlejším tempem. Okolo mutace (chlapci  13 – 15 let, dívky 11 – 13 let) má  hlas rozsah přibližně jeden a půl oktávy ( h – fis2). U dětí před pubertou neusilujeme o zvětšení rozsahu hlasu. Jde spíše o kvalitativní obohacení hlasu. Postupně při pravidelném cvičení hlasu, správném dýchání a při spolupůsobení psychického a tělesného dospívání se hlas zkvalitní. Proto bych doporučil hlavně u dětí rozvinout muzikálnost. Učit je rytmu, čisté intonaci, správnému vyslovování hlásek a slabik. Naučit je zpívat s radostí a tím oslavovat Boha a děkovat mu za dar, který dostaly.

         U dospělého sboru při hlasové výchově záměrně usilujeme o zkvalitnění a rozšíření hlasového fondu zpěváků. Tím jak zkvalitnit hlasový fond zpěváků se zabývají odborné publikace. Dnes bych chtěl poukázat na některé chyby, které se opakují snad v každém sboru.

         U některých sborů se praktikuje nepsaný zákon – do kterého hlasu se jednou zařadíš, tam zpívej. Víme, že postupnou hlasovou výchovou ve sboru se hlas změní. Obvykle se změní i barva hlasu, rozsah hlasu, nasazování atd. Všímejme si těchto změn, hlavně u nových členů sboru. Mějme na paměti, že spokojenost zpěváka je i v tom, jak se mu ve sboru zpívá. Dejme mu možnost si vyzkoušet, jestli v jiném hlasu se nebude cítit spokojenější. 

         Velmi významnou roli v růstu sboru je počet členů, kteří znají noty a umí intonovat. Nemusíme si nic nalhávat. Na základních školách se v minulých letech hudební výchova vyučovala velice podřadně a někde ji vyučovali učitelé, kteří ani hudební vzdělání neměli. A tak dnes máme mladé lidi ve věku 15 – 30, kteří noty neovládají vůbec nebo jenom slabě. A intonaci zná v dnešní době jen velmi málo jedinců. A tak když je sbor složen z lidí, kteří neznají noty, pak je práce velice těžká a zdlouhavá.

         Je ale někdy zajímavé, že právě lidé hudebně málo vzdělaní dokážou svou pílí úžasné věci. Z velké píle začnou dělat chyby, které se opakují snad z generace na generaci. Jde o rozšířený zlozvyk, že při melodické ozdobě se vsouvá mezi jednotlivé slabiky souhláska h jako pomocná „berlička“. Pak při zpěvu slova A-a-a-a-men slyšíme A-ha-ha-ha-men. Tento zlozvyk se někdy vysvětluje jako správná výslovnost, což není pravda. Jak jsem se dočetl v odborné literatuře, již v minulých stoletích byl tento způsob zpěvu terčem výsměchu a interpret byl považován za hudebního diletanta. V dnešní době to sice není tak ostré, ale snažme se tento zlozvyk z našich sborů odstranit. h je dobrá pomůcka, ale nesmí být slyšet.

         Další chybou je příliš silná a někdy přímo „vykřičená“ interpretace, mnohdy posluchači vyžadovaná. Forte neznamená křik. Lidský hlas přece disponuje daleko větší výrazovou paletou než jenom zpívat potichu a křičet. Usilujme o ušlechtilý a přesvědčivý přednes, schopný dynamických kontrastů a příslušného výrazu. Při nácviku skladeb využívejme přirozenou sílu lidského hlasu (mf) a dynamiku nejprve vysvětleme a pak jenom několikrát vyzkoušejme, aby se hlas příliš nenamáhal. Není dobré, když zpěváci po skončení zkoušky sboru nemohou mluvit.

Pěvecký pedagog B. Benoni uvádí ve své práci Pěvecký brevíř tuto poznámku: „Při cvičení se nesmí hlas brzdit, zpěvák si musí navyknout provádět svá cvičení hlasem plným, jinak by byl hlasový vývoj nemožný“. Podobně i v práci V. Fedora a J. Vrchotovej - Pátovej se uvádí: „Vyžadovat po zpěváku, ať dítěti nebo dospělém zpívání v pianissimu, aby si šetřil hlas, vede často k tomu, že: a) zpívající hledí především na dynamiku a ne na celkovou kvalitu tónu, takže tvoří tón se sevřeným hrdlem; b) hlas je oklešťován v přirozeném rozvoji, protože opakované tvoření tlumeného tónu snadno přechází v návyk.“

 Snažme se vyvarovat těchto několika chyb a věřím, že naše zpívání bude zase o stupínek lepší a kvalitnější.

Každý sbor má svůj rytmus zkoušek. Některý zkouší vícekrát týdně, některý jen jednou. Jiný má zkoušky dlouhé, tamten zase kratší. Záleží i na tom, jestli je sbor složen převážně z mládeže nebo jde o sbor složený z mládeže a starších zpěváků nebo jenom starší zpěváci apod. V každém případě bych doporučoval, aby zkoušky nezačínaly pozdě večer. To jsou všichni unaveni celodenním shonem a vnímavost je pak malá nebo žádná.

Místnost, kde sbor zkouší by měla být prostorná, pokud možno s vysokým stropem, aby pro každého člena sboru byl dostatek vzduchu. Má být vyvětraná, teplota v místnosti by neměla přesahovat 23 stupňů. Má být dobře osvětlená a pokud možno by měla být akustická. Zpívat v tzv. hluchém prostoru je nepříjemné a pro zpěváky deprimující.

Na začátku zkoušky by se měla navodit patřičná atmosféra. Pak začít s dechovým cvičením. Při něm dbáme na správné dýchání.  Nádech má být neviditelný a neslyšitelný. Není dobré, když zpěvák při nádechu zvedá ramena. Naopak ramena, krk, tvář i hrudník mají být uvolněny, nádech nosem a pomalu, jako kdybychom přivoněli k nějaké květině. Můžeme se nadechovat i ústy, ale tyto nádechy nejsou tak vydatné. Čím pomaleji se nadechneme, tím větší zásobu vzduchu máme. V delších pomlkách skladby se nadechneme nosem – hlavní nádech, v kratších se nadechujeme nouzově ústy – jenom doplníme vzduch, neboli si přidechneme. Někteří zpěváci dýchají od přírody správně a naopak někteří mají s dýcháním problémy. Mnozí se tomu třeba usmějete, protože zpěváci hlavně začínajících sborů si myslí, že dýchání není důležité. Musím však zdůraznit, že důležité je a patří k základním požadavkům na kultivovaného zpěváka.

Po dechové rozcvičce přichází na řadu nácvik tvoření tónu. Začínáme pomalým nádechem, zadržíme dech a nasadíme tón. Není na škodu, jestliže první tóny nasazujeme jako brumendo. Brumendo se tvoří zavřením úst, ale nezatínáme zuby, protože bychom napnuli vnější hrtanové svalstvo a tón by byl zkreslený a nesprávně tvořený. Pro tento nácvik volíme tóny ve střední výšce, abychom zbytečně nepřetěžovali hlasivky. Postupně přecházíme po půltónu nahoru asi od d 1 po b 1. Pak přidáme i jednotlivé vokály – A, E, I, O, U. A postupně rozezpíváme celý sbor až po nejvyšší tón, který budeme v jednotlivých hlasech zpívat. Též se doporučuje rozcvičit hlas ještě o jeden tón výš, než se bude zpívat. Je to spíše psychologický manévr – zpěvák má pocit, že vysoké tóny ve skladbě nejsou tak vysoko. Hlasovou rozcvičku můžeme doplnit nácvikem dynamiky.

Pěvecká výchova není spojena jenom s fyziologickou stránkou zpěvu, ale důležitou roli zde hraje i stránka psychická. Základem uvědomělého cvičení je představa tónu ještě před jeho zazněním – tzv. vnitřní zpěv. Ovlivňuje se jím kvalita tónu a zkracuje se doba cvičení. Již staří italští mistři vyžadovali od svých žáků schopnost „učit se v myšlenkách“, umět si jasně představit to, co mám zpívat. U nás se tato stránka zpěvu málo využívá.

Po hlasové rozcvičce se provádí samotný nácvik skladby. Vedoucí sboru by neměl zapomínat, že hlas je nejen pracovním nástrojem zpěváka, ale je to také orgán člověka, který se unaví. Proto je důležité při nácviku sboru také pamatovat na hlasové přestávky.

Zkoušky sborů probíhají několika způsoby. Snad nejčastější způsob hlavně začínajících sborů je zkouška všech hlasů. Pak při nácviku jednoho hlasu ostatní mlčí (to je jistě problém, hlavně pro povídálky), a tím se tvoří hlasové přestávky pro jednotlivé hlasy. Podobně je tomu i při zkoušce dělené na mužské a ženské hlasy. Snad největší nebezpečí pro hlas zpěváka je zkouška každého hlasu zvlášť v jiný den. Tu pak je nutno dodržovat zásadu, že hlas by měl být namáhán asi dvacet minut a pak by měla následovat alespoň pětiminutová přestávka. Ale většina zpěváků se začne hlasitě bavit a tak vlastně žádná hlasová přestávka není. Pouze je změna v užívání hlasivek. Zkouška by neměla trvat déle než dvě hodiny. Pak již opravdu hrozí poškození hlasivek. A trvalé přepínání vede k různým onemocněním hlasivek a někdy až k trvalé ztrátě hlasu.

V dnešní době, kdy se na zábavách a diskotékách mládež baví v prostředí, ve kterém hluk dosahuje až sto i více dB, je důležité jí zdůrazňovat zásady, jak hlas šetřit a správně používat nejenom při zpěvu, ale i při běžném hovoru. Vždy je nutno si pamatovat, že je třeba hlas chránit od zbytečného přepínání silným hovorem, napodobováním nepřirozených zvuků či křikem. Hlasu neprospívá konzumování příliš chladných nápojů, kořeněných jídel a silného alkoholu. Chraňme svůj hlas od zbytečného prachu a kouření. Mějme na paměti, že  lidský hlas není možné ničím nahradit – je to neopakovatelný originál.

O hlase nejen volebním aneb jak to přijde, že si můžeme výsknout

Víte, jak vzniká zvuk? Zkuste si pořádně bouchnout do stolu, až se zatřese – každý zvuk, od burácení raketových motorů až po cinknutí spadlého špendlíku, vzniká třesením – chvěním. Na způsobu chvění záleží jaký je zvuk, který slyšíme. Nestejnoměrné chvění způsobí neurčitý hluk, kmitání stejnoměrné dá vzniknout tónu, u kterého můžeme určit výšku, sílu, délku a barvu. Udeříte-li se kladívkem do prstu, také to s vámi pěkně otřese a také vznikne jistý hlasový projev, ale ten je způsoben kmitáním úplně jiným…

Za štítnou chrupavkou, které se lidově říká ohryzek, se nachází jedna z podivuhodností lidského těla – nejsložitější kloub, jaký v těle máme. Je to pohyblivé spojení prstence pěti chrupavek, které se mohou navzájem sbližovat a oddalovat, sklápět, zdvíhat i otáčet. Uvnitř tohoto prstence jsou na okrajích vazivové blány uloženy vodorovně vedle sebe dva vazy hlasové neboli hlasivky (řecky glottis), mezi nimiž je hlasová štěrbina. Muži mají hlasivky dlouhé přibližně 2,5 cm, ženské hlasivky jsou asi o centimetr kratší. Hlavní částí hlasivek je sval, který je schopen mnoha různých pohybů. Hlasivky se v hluboké hlasové poloze prodlužují a ztlušťují, v poloze vysoké se zkracují a zeštíhlují, mění tvar svého průřezu, sílu a napětí okrajů. Při tom podélně i příčně kmitají, vykonávají mnoho druhů kmitů.

Při tvoření hlasu (fonaci) se v prostoru pod hlasivkami hromadí vzduch. Na pevnosti hlasivkového uzávěru závisí, jaký tlak vzduchu bude třeba k proražení hlasové štěrbiny (hlasivkový uzávěr je tím pevnější, čím silnější hlas chceme vydat). Při uvolnění hlasové štěrbiny unikne malé množství vzduchu do prostoru nad hlasivkami a hlasivková štěrbina se opět uzavře. Tento proces se rychle opakuje, a tak zřeďováním a zhušťováním vzduchového sloupce v nadhlasivkovém prostoru, který je hlasivkami rozkmitáván, vzniká hlas. Při tvorbě nejhlubších tónů kmitají hlasivky asi šedesátkrát za vteřinu, ale když někdy uslyšíte, jak si něco vzrušeně sdělují ženy na pavlači, vzdejte hold jejich hlasivkám, vždyť kmitají za vteřinu až tisíckrát!

Dítě se po narození nadechne a začne křičet. V praxi tak předvádí, že vzduch potřebujeme nejen k dýchání, ale také ke tvorbě hlasu. Při běžném hovoru se nadechneme, vydechneme a k mluvení využíváme tzv. zbytkový vzduch. Svaly, které provádějí nádechový pohyb, pracují při nádechu. Při výdechu a mluvení jsou povolené. Při zpěvu jim toto pohodlí nemůžeme dopřát, protože zpívat začneme v okamžiku zadržení dechu – jakéhosi malého zastavení, které je mezi každým nádechem a výdechem. Po celou dobu zpěvu, který se děje na prodlouženém řízeném výdechu, musí svaly zachovat nádechové postavení.

Dýchat můžeme více způsoby. Dýchání hrudní (žeberní) využívá rozšiřování hrudníku a je častější u žen, při dýchání břišním (bráničním) je nádechový pohyb patrný na vyklenutí břišní stěny; tímto způsobem dýchají převážně muži. Pro zpívání je nejvhodnější smíšené žeberně–brániční dýchání, při kterém se hruď rozšiřuje rozšířením dutiny hrudní a prodlužuje klesnutím bránice. Tímto způsobem nadechneme nejvíce vzduchu. Existuje ještě tzv. dýchání klíčkové (ramenní), které je naprosto chybné, protože je málo vydatné a při zadržení dechu způsobuje napětí krčního svalstva.

Při zpěvu se nadechujeme nosem i ústy (kombinovaný vdech). Nosní nádech trvá dlouho, vydává rušivé šumy a je neestetický. Pro kvalitu pěveckého dýchání je rozhodující, aby veškeré svalstvo, které se na něm podílí, zůstalo elastické, aby dechová činnost byla klidná, nenásilná a nepřecházela v křeč. Zpívaný tón je tím dokonalejší, čím méně vzduchu je k jeho vzniku třeba. Nedochází tak k jeho unikání a nevznikají šelesty, které kvalitu tónu kazí.

Dechová opora (appoggio) je zvláštní způsob pěveckého výdechu. Při tomto výdechu udržujeme rozšířený hrudník a celkově zachováváme nádechové postavení. Ušetří se tak nejvíce vzduchu a hlas je znělý, volný a pohyblivý.

Oproti hlasu volebnímu, který obdržíme v osmnácti letech a upotřebíme ho pouze občas, nás lidský hlas provází od narození do smrti a používáme jej denně. Přijít o volební hlas není tak snadné, ale lidský hlas se může poškodit, onemocnět, můžeme jej ztratit. Pokud chceme, aby nám náš hlas sloužil a abychom my hlasem dobře sloužili, věnujme mu trochu pozornosti a péče a zkusme si zodpovědět následující otázky:

Není můj nádech šustivý a křečovitý? Nezvedám při dýchání ramena? Nesvírá se mi při zadržení dechu krk? Mohu i se zadrženým dechem volně kroužit a pokyvovat hlavou a pohybovat rameny a trupem? Dokážu vydechovat stejnoměrně (výdech provedeme na neznělé dlouhé s, z, f nebo v) a i při výdechu udržovat nádechové postavení hrudníku a bránice? Jestliže nadechnu na jednu dobu, dokážu stejnoměrně vydechovat na jednu až deset dob a naopak?

Těmito slovy označuje svatý Pavel v listě ke korintským křesťana bez lásky. Takový nikdo z nás být nechce. Ale na druhou stranu pěkně znělý a barevný hlas jako zvon by nebyl k zahození – řinčení plechu už by se nám tolik nelíbilo. Minule jsme si řekli, jak hlas vzniká a na čem závisí výška, síla a délka lidským hlasem tvořeného tónu. Ale jak to, že nejsou všechny hlasy stejné? Co působí, že některý sametově hladí, jiný kovově zvučí, zato další nám připomene tlakový hrnec nebo školní exkurzi na pilu? Mohou za to alikvoty. „Aha“ – řekli si teď muzikanti a před očima jim vyvstaly obrázky píšťal a strun, z nichž se kdysi o parciálních tónech poprvé dozvěděli. A nehudebníkům jsou okamžitě hotovi objasnit, že struna nebo vzduchový sloupec v píšťale kmitá nejen vcelku, ale že zvlášť kmitá také jeho polovina, čtvrtina, osmina atd. a tímto kmitáním vzniká celá řada tzv. svrchních čili částkových tónů, které sice nevnímáme samostatně, ale které jsou přesto v základním tónu obsaženy a vytvářejí jeho barvu neboli timbre (čti témbr). Jenže lidský hrtan není píšťala a hlasivky nejsou struny. Jak je to tedy možné, že i lidský hlas má své alikvotní tóny?

Všechny housle mají stejné ladění – to znamená i stejné svrchní tóny a přece se barvou zvuku liší. Závisí to na materiálu, velikosti a tvaru jejich těla i na tloušťce a profilu ozvučných desek. Každý tón totiž svým vlněním rozechvívá materiál, který je schopen vydávat stejné vlnění a ten také začne znít – rezonovat. To je důvod proč mají hudební nástroje své ozvučny – rezonátory. A takové rezonátory máme ve svém těle i my. Podhlasivkové (subglottické) rezonátory jsou ty, které leží pod hlasivkami (hlavně hrudní koš) a vytvářejí rezonanci hrudní. Rezonátorům nadhlasivkovým (epiglottickým) vděčíme za rezonanci hlavovou. Podle druhu rezonance, která převažuje při zpěvu v určité hlasové poloze, hovoříme o hrudním a hlavovém hlasovém rejstříku. Nejvýznačnějším rezonátorem je tvrdé patro těsně nad předními zuby, na které při zpěvu naráží proud vydechovaného vzduchu nejsilněji – dříve se mu poeticky říkalo zlatý květ zpěvu. Dnes hovoříme o masce – zpíváme do masky. Znějící vzduchový proud rozechvívá zuby a lebku (zvláště její obličejovou část) – tzv. tvrdé rezonátory, svalovinu (měkké rezonátory) a také částečky vzduchu v lebečních dutinách. Zatímco hrudní rezonance dodává hlasu tmavé sametové zabarvení, vnáší do něj rezonance hlavová zvonivý stříbřitý jas. Plný rozsah obou rezonancí není možné zachovat v celém hlasovém rozpětí. Avšak pro plně znějící hlas je důležité, aby i při zpěvu nejhlubších tónů byla zachována rezonance hlavová a aby ani tóny nejvyšší nepostrádaly stopu šířky a barevnosti rezonance hrudní. Důležité je, aby přechod mezi hlasovými rejstříky byl plynulý – tj. aby hlas zněl vyrovnaně na přechodných tónech ve střední hlasové poloze (smíšený rejstřík). Toto plynulé spojování rejstříků bývá pro zpěváka mnohaletým technickým oříškem. V praxi se můžeme setkat s tzv. rozlomenými hlasy, kdy se zpěvák ve spodní hlasové poloze na tón „posadí“ a zpívá přebarveným, zatěžkaným, někdy až hrubě ordinérním hlasem, přičemž ovšem díky zavádějícímu vnitřnímu slyšení podléhá sebeklamu, že je minimálně druhý Haken nebo Šaljapin. Ve střední poloze se hlas náhle zlomí a vyšší tóny znějí jako šedivá fistule ochraptělé altistky. Jak je to možné? Jeho rezonátory ani schopnost je používat sice nikam nezmizely, ale byly vyřazeny z činnosti. Např. klíčkovým dýcháním se připravíme o rezonanci hrudní, tlakem na krk znemožníme posazení hlasu do masky atd. Chybných možností je celá řada – správná je jen jedna. Co udělat pro to, aby se nám nevyhnula?

Důležitý je správný postoj – případně u varhaníka „posez“. Stojíme mírně rozkročeni oběma nohama pevně na zemi (uvědomím si, že pevně stojím nebo že se mi ve mně dobře sedí), trup je vzpřímený, hlava mírně skloněná – bez násilí, jako když zlehka kývneme na pozdrav. Při nádechu vnímáme chladný vzduch, který trupem volně prochází pocitově až do podbřišku a nádech (který nesmí být maximální) je zastavován ve středu hrudní kosti. V okamžiku zadržení dechu – nasazení hlasu – se na uvedeném pocitu nic nezmění. Hlas vychází na řízeném výdechu stejně volně a my vnímáme dvě místa jakéhosi uchopení – jakoby hmatatelné koncentrace hlasu, a to na hrudní kosti a v masce. Dobré je navodit si pocit lehkého nazívnutí měkkého patra (pohyblivé svalovinové zadní části patra).

K odpovědím na dnešní otázky budeme potřebovat zrcadlo. Nemusíme z něj páčit odpověď na to, „kdo že je na světě nejkrásnější?“ – ono nám i bez toho prozradí leccos, o co nestojíme. Stoupneme si před zrcadlo, volně se nadechneme a nasadíme tón, který samovolně vznikne (neovlivňujeme jeho výšku) – tzv. primární tón. Na tomto primárním tónu utvoříme při lehce spojených rtech hlásku m. Vznikne tak lehké brumendo. Dbáme na stejnoměrný výdech i hlasitost – nejvýše mp. Když si při brumendu zlehka poklepeme na hrudní kost, položíme dlaň na temeno hlavy a sáhneme si na kořen nosu, ucítíme rezonanční chvění.

Stojím při zpěvu vzpřímeně s rukama volně podél těla? Je v ose těla vzpřímená i moje krční páteř nebo natahuji hlavu dopředu? Je moje hlava mírně skloněná a nesená šíjovým svalstvem nebo mám krk jako v sádrovém límci? Je výraz mého obličeje při brumendu stejně uvolněný jako v klidu? Nevysunuji bradu? Nesevře se mi při nasazení hlasu krk? Nemám tvrdý a napjatý kořen jazyka (zkontroluji hmatem jestli je sval pod čelistí měkký a volný)? Musím někdy při zpěvu potlačit zívnutí nebo mám pocit křeče a po zpěvu se mi uleví? Mění se náhle charakter mého hlasu v závislosti na poloze? Je alespoň přechod shora dolů plynulý?

Že je toho moc, na co musíme myslet a co máme skloubit? Ano, je toho hodně. Hlasové ústrojí je složité a jeho činnost je ovlivnitelná nejmenšími svalovými napětími. Ale představte si gymnastku na kladině. Jaké přesnosti a souhry svalů musí docílit! Že se to nedá ke zpívání přirovnat? Máte pravdu. Nedá. Oblast mozku, která řídí činnost hlasového ústrojí je totiž větší než oblast mozku, která řídí všechny ostatní svaly lidského těla.

 

Svatý Jan Křtitel byl hlas, který připravoval cestu vtělenému Slovu. Slovu, které bylo na počátku. Také u nás je dříve slovo než hlas. Slovo, jež máme v mysli a které chceme vyslovit. Na ně myslíme – ne na hlas. Hlas je prostředek, slovo – myšlenka je cíl. Ale hlas je důležitý, je cestou, bez níž se slovo nemůže šířit. Nemůže dojít cíle.

Jak vzniká hlas, jsme se už dozvěděli. Ten tedy jakž takž máme. A kde se bere slovo? Jak se to děje, že se s hlasem spojí tak pevně a osedlá si jej tak dokonale, až si jedno bez druhého neumíme představit a vnímáme je jako jeden celek? Pojďme nahlédnout do tajů děje zvaného artikulace.

Vlastním orgánem řeči je mozek a orgánem výkonným jsou mluvidla. Řeč je tvořena hláskami, které vznikají v prostoru nad hrtanem v tzv. artikulačním ústrojí. Na výslovnosti se podílí pohyb a postavení jazyka, měkké patro, vzdálenost horní a dolní čelisti a postavení rtů. Mezi hláskami rozeznáváme samohlásky – vokály a souhlásky – konsonanty. Vokály – aeiou – jsou tvořeny změnou nastavení tvaru dutiny ústní a při jejich tvorbě se hlasu nestaví do cesty žádná překážka. Při vyslovování konsonantů se dutina ústní zužuje nebo zčásti či zcela uzavírá. Podle toho rozlišujeme souhlásky úžinové, polozávěrové a závěrové. Souhlásky se třídí také podle místa a způsobu výslovnosti a také podle znělosti. (Např. hláska b je ústní, retoretná, závěrová, výbušná, tvrdá a znělá.) Všechny hlásky vznikají v dutině ústní, jediné h vzniká v hrtanu artikulací hlasivkovou. Takže, komu useknou hlavu, může ještě říci: „Hh…“.

Při zpěvu se snažíme vyslovovat všechny konsonanty co nejvíce vpředu, abychom docílili vyrovnaný a srozumitelný projev. Představme si proud našeho hlasu jako proud vody stříkající z hadice. Vokály nekladou zvuku do cesty žádnou překážku a hlas může volně proudit do dálky. Při vyslovení konsonantů je tento proud na okamžik omezen nebo „ucpán“. Zvuk se chová stejně jako voda, proto je pro dobrou srozumitelnost nutné, aby tento zvukový proud byl omezen po dobu co nejkratší. To znamená, že je chybné přehánět artikulaci konsonantů. Spíše bychom je měli vyslovovat jako když přes proud vody švihneme prstem – krátce a pevně, aby mohly být na proudu vokálů neseny do dálky. Opačným extrémem je výslovnost blátivá, která mění slova v nesrozumitelnou řadu samohlásek.

Čeština je jazyk dosti zpěvný, má pro zpěv výhodný poměr vokálů a konsonantů – obsahuje přibližně 41 % samohlásek a 59 % souhlásek.

Když zpíváš, tak mluv

 Zpěv má jednu výsadu. Je ze všech hudebních oborů jediný, který spojuje slovo a tón. Aby tato výsada výsadou zůstala, je nutné, aby byl zpívaný text dobře srozumitelný. Snaha po srozumitelnosti pěveckou techniku nejenže neomezuje, ale naopak jí výrazně pomáhá. Stará italská pěvecká zásada zní: „Když mluvíš – tak zpívej, když zpíváš – tak mluv.“ Zkuste text, který máte zpívat, v přirozené hlasové poloze i intonaci říkat. Potom dělejte totéž na jednom tónu v různých polohách a přitom si všímejte, jestli vám zůstává přirozený mluvní hlas. Pokud je váš zpěvní hlas na hony vzdálen mluvnímu hlasu, není to dobré. Vysvětlete uvedenou zásadu také členům svých sborů a důsledně uplatňujte zásadu mluvního hlasu. Přispěje ke kultivovanému projevu sboru.

Intonace je pingpongový míček na golfovém trávníku

Malé a ještě menší černé tečky notového zápisu stoupají a klesají a jejich cestu někdy věrně kopíruje zpěvákův ohryzek. Že je to cesta klopotná, to na hlase poznají i posluchači. Mnohdy se zdá, že pro interpretaci vysokých tónů by měl mít zpěvák k dispozici žebřík. Zbytečná investice! Intonace je zcela v kompetenci hlasivek. Stačí, že chceme určitý tón zazpívat a ony už samy zaujmou příslušné postavení. Jestliže ve snaze o vědomou intonaci napínáme krční svalstvo, činnost hlasivek ztěžujeme a můžeme je i poškodit. Při zpěvu si nejprve zvolíme bod, který musí být níže než naše ústa a na který budeme hlasem jakoby mířit. Každý další tón, lhostejno zda je vyšší nebo nižší, pokládáme dál za toto místo. Můžeme tak třebas vyvrtávat otvor do zdi nebo si můžeme představit, že stojíme na golfovém hřišti a lehounký pingpongový míček svým zpěvem kutálíme po trávníku k dalším, vzdálenějším jamkám…

Rovně, uvolněně se postavíme, lehce nadechneme a na primárním tónu v pianu a beze spěchu zazpíváme voaeiu – hlásky neoddělujeme, ale pozorujeme, jak se pouhou změnou tvaru nastavení dutiny ústní jedna mění v druhou. Míříme zvukovým proudem do zvoleného místa, které musí být níže než naše ústa, aby nás míření nenutilo zvedat hlavu. Na primárním tónu a později v různých hlasových polohách, ale vždy nejvýše mezzoforte, zpíváme následující skupiny hlásek: zžrvmn; kviziri – kvezere – kvazara – kvozoro – kvuzuru; zixi – zexe – zaxa – zoxo – zuxu. Při všech cvičeních kontrolujeme uvolněné postavení hlavy, krku, kořene jazyka a pružnost nádechu jako ve cvičeních minulých. Zaměřujeme se na štíhlý zvukový proud a přirozeně volnou, ale přesnou dikci.

Pokud máte pocit, že vám někdo slepil čelisti „štolverkem“ – je to úplně špatně. Zato když se vám zdá, že vaše brada asi patří nějakému kostlivci, neboť se otevírá velmi ochotně – máte vyhráno. Že jsou to hlouposti? V Proglase svatých Cyrila a Metoděje se praví: „Mrtvé jsou národy bez knih“ – my můžeme dodat – „a písně beze slov“.

Ó, ta spisovná výslovnost! Co se nás ve škole češtináři natrápili, když nám zabraňovali mluvit, „jak nám zobák narostl“! A kdyby alespoň měli ve všem pravdu! Věc se má totiž tak, že v lidské společnosti není opravdu nic ponecháno náhodě. A tak má i mluvený jazyk svoji závaznou podobu. Jsou to pravidla normativní výslovnosti, která se od pravidel pravopisu značně liší. Obor, který se výslovnostní normou jazyka zabývá, se jmenuje ortoepie.

Hudba má složku melodickou a rytmickou. V taktech se střídají těžké doby s lehkými a polotěžkými. Řeč má také intonaci a rytmus. Při zpěvu nám oboje určuje notový zápis, ale ne vždy a ne do důsledků. Například při zpěvu žalmů je přednes textu na recitandě zcela na nás.

V češtině je přízvuk vždy na první slabice. Víceslabičná slova mají vedle hlavního přízvuku také přízvuk vedlejší. Stojí-li před slovem předložka, přízvuk (zpravidla) přechází na ni a předložku spolu se slovem vyslovujeme jako jedno slovo. Jsou různé výjimky, ale není nutné se je zvlášť učit. V přirozené mluvě samovolně používáme přízvuk správně a chyb se dopouštíme jen při přednesu psaného textu. Je dobré si text, který máme zpívat, nejprve cvičně říci, abychom nezpívali např. ze Sinaje místo zeSinaje.

Důležitým prvkem mluvy je ráz. Ráz je tvrdý začátek při vyslovení počáteční samohlásky nebo při styku dvou samohlásek – nebudeme např. říkat zEgypta a doEgypta, ale z´Egypta, do´Egypta. Chybějící ráz může někdy úplně změnit smysl slova – je rozdíl mezi výrazy sužovat a s´užovat. (Donedávna často slýchatelná věta: „…zOstravy pro televizi Nova František Dýmal“ nepotřebuje komentář.)

Někdy se správná výslovnost liší podle rodiště mluvčího. Skupina hlásek sh má dvojí rovnocennou výslovnost – jednu pro provincii českou a druhou pro moravskou. Varhaníci v Čechách budou žít s celým schromážděním ve schodě, kdežto na Moravě a ve Slezsku bude ve zhromáždění panovat zhoda. Ovšemže neříkáme schluk nebo schora, ale zhluk a zhora, protože hláska s je zde ve funkci předložky. Pozor si musíme dát na tzv. moravismy, které jsou nehezké a chybné – např. zbratrem, ze sestrou, zkřivánek – správně vyslovujeme skřivánek, s bratrem a se sestrou. Nespisovným moravismem je také výslovnost hlásky g namísto k – neříkáme gdyž a gdyby, ale když a kdyby.

Také vás ve škole nutili říkat „byl jsem“ tak vehementně, že jste si na tom j málem zlomili jazyk? A víte, že je to hrubka? Možná ne u předsedy vlády, ale jinak to hrubka je. J ve tvarech slovesa být (mimo 3. osobu j. č.) zásadně nevyslovujeme. Výjimkou jsou případy, kdy je tento výraz vlastním jádrem sdělení – např. Jsem, který jsem. Jindy můžeme nejvýše užít tzv. naznačeného j – ale pouze po samohlásce. Správně je: byl sem, byla sem nebo byla ^jsem.

S velkou pečlivostí vyslovujeme j ve výrazech přijmeme, přijdu, jméno, října atd.

Čeština má i jednu zadovou nosovku. Je jí hláska n, a to pokud stojí před k nebo g. Nevyslovujeme tedy maminka, banka, evangelium,ale mamiⁿka, srⁿka, baⁿka a evaⁿgelium.

Číslovky sedm a osm vyslovujeme s vloženým u – sedum, osum.

Dvě stejné souhlásky vedle sebe splývají v jedinou. Zdvojená výslovnost je hrubě chybná. Budeme tedy vždy říkat Pana Maria, vyší, kamený, měký, činost a babičin. Uvedené pravidlo platí i pro případy, kdy se rozdílné souhlásky přizpůsobují znělostí – říkáme: rosáhlý, niší, vítěství.

Pečlivě vyslovujeme stejné souhlásky stojící vedle sebe na švu a rozhraní slov.  Jejich nedbalou výslovností můžeme změnit význam slova – poddaný není podaný, nejjasnější – nejasnější; oznamme, půlletý, před domem.

Pravidlům podléhá i výslovnost slov přejatých a cizích. Při výslovnosti cizích slov užíváme české hlásky i český přízvuk – říkáme koncert, nikdy konzert. (Výjimkou jsou ustálená rčení, citáty a víceslovné názvy.) Pro výslovnost slov přejatých je důležitá řeč, z níž pocházejí. Skupinu hlásek sch čteme jinak u slov řeckého původu – schéma,schola,ischias nebo na švu slov – regenschori (z lat. regens – řídící a řeckého chorus – sbor) a jinak u slov přejatých z němčiny – Fišer (Fischer), Šiler (Schiller). Skupinu hlásek psanou písmenem x vyslovujeme nezněle – ks, pokud následuje souhláska s výjimkou h – ekscelence, ekspedice, prakse (nikdy ne ekcelence, prakce) nebo zněle – gz, a to pokud následuje samohláska nebo h – egzistence, egzemptní, egzhumace. Jen pro doplnění si připomeňme, že vyslovujeme vždy demokracie, dekret, motocykl a kolie, a nikdy neříkáme demogracie a motocygl.

Na závěr chci k jednomu z pravidel připojit osobní prosbu. Slova srdce a dcera se zásadně vyslovují bez d – srce, cera. Mohu vás ubezpečit, že výslovnostní normy znalý věřící je po vyslechnutí třiceti tří invokací k Srdci Ježíšovu sám zralý na koronárku a nevěřící se napříště místu, kde se říkají takové věci, důkladně vyhne. Vezměme si to k ¤!

Jestli vás hříčky s pravidly výslovnosti zaujaly, můžete se mnohem více o hlase a technice mluveného slova dozvědět z knihy Jarmily Cmíralové Učte se mluvit (nakladatelství, Brno 1992), z níž jsou naše příklady.

Ať si koupíme holicí strojek, mixér nebo autobus, ke všem dostaneme alespoň záruční list, návod k použití a adresu servisního zařízení. Na hlasivky nám bohužel nikdo záruku neposkytne, po návodu k používání se musíme pídit a případné léčení osciluje mezi vincentkou, slivovicí s medem a čekárnou foniatra. Hlasivky se sice dají pojistit (mají-li bydlo v Pavarottiho krku), ale nedají se zgenerálkovat ani vyměnit, což je důvod k tomu, abychom s nimi zacházeli šetrně a správně – čili fyziologicky.

Důležitou částí tvorby hlasu je nasazení tónu – tzv. hlasový začátek, který ovlivňuje celý další pěvecký výkon. Nasadit tón můžeme trojím způsobem. Dyšné nasazení vzniká při široce otevřené hlasové štěrbině, kterou prochází nezužitkovaný vzduch. Dyšné nasazení je nehospodárné a na něm tvořený tón je šelestivý a málo znělý. Opakem dyšného nasazení je tvrdé nasazení. Při něm se hlasový začátek tvoří prudkým rozražením silně sevřených hlasivek – také se mu říká hrtanový výbuch. Tvrdé nasazení poškozuje hlasivky, spotřebuje se při něm velké množství vzduchu a prudce vyražený tón je pro posluchače nepříjemný. Ze zpěvního i zdravotního hlediska je ideální nasazení měkké. Při něm vzniká hlas plynulým zesílením. Je to jako když budeme chtít zatlouci hřebík. Nejprve jej přidržujeme a poklepáváme na něj zlehka a teprve když ve zvoleném místě drží, udeříme pořádně. Tak i při tomto nasazení nasadíme tón zlehka do masky a když cítíme, že se pěkně ozývá, zesilujeme výdechový proud a tím i hlas, který se krásně široce rozvine.

Pro jakousi hlasovou ekologii je dobré znát vlastní hlasové dispozice. Ty jsou ovlivněny zvláště tělesnou konstitucí  a věkem a závisí na nich rozsah, barva a síla hlasu. Je dobré se naučit tyto danosti využívat. Nenecháme se zlákat ke zpěvu sebekrásnějších písní, které jsou psány v okrajových polohách našeho hlasového rozsahu a nepodlehneme argumentům typu – „Ty to přece zazpíváš!“. Uvědomíme si, že zpívat hlasitě neznamená zpívat dobře, protože prubířským kamenem hlasové techniky vždycky byla a jsou piana. Staré pěvecké úsloví říká: „Když budeš zpívat forte, budou tě slyšet, budeš-li zpívat piano, budou tě poslouchat.“ Snažme se sami sebe dobře poslouchat – tedy poslouchat, jak zní hlas, který slyším zpětně z prostoru. Nepodlehněme pokušení barvit hlas podle některého z velkých vzorů, protože to je nejsnadnější cesta, jak pod dojmem tvorby velkého umění začít zpívat deformovaným hlasem. Vnitřní slyšení bývá zavádějící a může se stát, že začneme zpívat prsním hlasem bez lesku a nosnosti nebo hlasem hrdelním – s knedlíkem v krku, případně si zamilujeme hlas nasální – profesionály zvaný „mečák“, nebo posluchače uspíme hlasem zívaným atd. Hlasová ekologie znamená, že se chováme správně ke svému hlasu i k uším a duším našich bratří a sester, mnohdy odsouzených nás poslouchat.

Hlasové ústrojí je značně vystaveno různým hlasovým poruchám. Jedním z nejrozšířenějších hlasivky ničících zlozvyků je kašlání a chrchlání. Obojí namáhá hrtan a překrvuje sliznici, takže v krku vznikají další dráždivé pocity. Přepínání hlasu způsobuje běžnou hlasovou únavu odstranitelnou úplným odpočinkem hlasového ústrojí. Nadměrné přepínání síly hlasu může přivodit překrvení nebo i krvácení do hlasivkové sliznice. Kombinací uvedených nešetrností vyměníme hlasivky za hlasivkové uzlíky, které se sice dají léčit, příp. operativně odstranit, ale hlas se k nám po takovém zacházení asi sotva vrátí…

Pečovat o hlas znamená dodržovat určitá pravidla, kterým říkáme hlasová hygiena. Obecně škodí hlasovému ústrojí náhlé změny teploty a vlhkosti. Není dobré hltavě pít studené nápoje, vdechovat prach, kouř, horké páry nebo dráždivé výpary. Hlasu neprospěje ani nemírné pití destilátů a dlouhé ponocování.

Doposud jsme nemluvili o jedné z důležitých spolutvůrkyň našeho hlasového projevu. Bez ní by byl život zpěváka fádní, jeho zpěv neodolatelný a uchvacující, kariéra strmá – a spása jeho duše nejistá vzhledem k pýše, jíž by propadal. Kdo je ta stará známá, která nás před tímto neradostným osudem vždy znovu zachraňuje a jejíhož ostnu nebudeme zbaveni? Tréma. V knihách se praví, že jsou trémy dvě – povzbuzující a deptající. Tu první neznám. O té druhé vím, že umí v krku z ničeho stvořit nádor, zkroutit žaludek do osmičky, udělat z nohou telegraf, zatemnit rozum a vybílit mozek, načež se nám pošklebuje hlasem, který jsme nikdy předtím neslyšeli (a doufáme, že už nikdy neuslyšíme) a který (ó, hrůzo) vychází z nás. Této špatné trémě se (prý) dá předcházet dobrou přípravou, soustředěním a uvolněním se. Ve skutečnosti je tréma množství přebytečné energie, kterou je třeba uvolnit. Je dobré klidně zhluboka dýchat a energii předat něčemu pevnému, čeho se zachytím nebo o co se opřu. Někdy stačí pevné desky s notami, účinné a nenásilné je chytit se pultu nebo ambonu.

Je konec frašky –  odcházím hledat to velké snad…

…řekl François Rabelais a umřel. I pro člověka zpívajícího nastane rozhodující okamžik, kdy všechny své muzikantské a hlasové hřivny, hudební vědomosti a technické dovednosti vloží do služeb toho velkého „snad“, jímž je interpretace. Tempo, rytmus, dynamika a agogika jsou technickými výrazovými prostředky přednesu, které máme ovládat. Znamená to, že se musíme učit, musíme cvičit a také musíme přemýšlet o tom, co máme zpěvem sdělit. Zásadní pro celkové vyznění skladby je promyšlené frázování a styl přednesu. Měli bychom vědět jaký je stylový rozdíl mezi Bachovou árií a spirituálem, kdy které interpretační prostředky použít a kterých se zdržet. Interpretace – to jsou okna, fasáda a střecha budovy, z jejíž hrubé stavby není jasné, jestli to má být hvězdárna, kostel, škola nebo vězení. Špatná interpretace udělá i z vrcholného díla frašku. Interpretace dobrá vytváří prostor porozumění, ve kterém se bez ohledu na místo a čas setkávají skladatel, hudebník, zpěvák i posluchač, aby společně nacházeli „to velké snad…“.

ses. Marcela Císařová

Co je to zbožnost, co je to duchovní život? Nejjadrnější a dvěma tisíciletími posvěcená odpověď zní: napodobování Krista (imitatio Christi).Tato odpověď spontánně vzbudí další otázku: Jak napodobovat? Tak každé slovo o duchovním životě, zbožnosti je především slovo o způsobu a prostředcích napodobování. I toto slovo.

„Při stvoření nařídil Bůh rostlinám, aby nesly plody každá podle svého druhu. A tak přikazuje Bůh také křesťanům, živým rostlinám své církve, aby přinášeli plody zbožnosti každý podle svých vlastností, stavu a povolání. Jinak má pěstovat zbožnost šlechtic než řemeslník, jinak sluha než kníže, jinak vdova, neprovdaná dívka nebo žena žijící v manželství.“ (Sv. František Saleský: Uvedení do zbožného života)

A jinak varhaník. O tom bude v pěti číslech Zpravodaje řeč.

Jiná zbožnost šlechtice, řemeslníka, sluhy, knížete, dívky, manželky a vdovy a vůbec každého, i varhaníka, však má společný základ, společné prostředky. Dnes o nich.

V posledních desetiletích se ukazuje především na čtyři prameny, ze kterých tryská potřebná vláha pro duchovní život: svátosti, Písmo svaté, modlitba a vlastní následování – napodobování Krista.

Svátosti

S varhanickou službou je spojeno časté slavení mše. Správné slavení vyrůstá ze snahy o vnoření se do tajemství mše – do zpřítomnění vykoupení mně, mého a našeho světa smrtí a vzkříšením Ježíše Krista, do tajemství zpřítomnění našeho přijetí za bratry a sestry Ježíše, děti Boží.

Mše není ani tak opakování, je především toto stálé zpřítomňování. Křesťan – a varhaník zvlášť – se má ubránit tomu, aby se mu slavení mše degradovalo na (každodenní) povinnost, běžné, automatické vykonání mešního rituálu. Má usilovat o to, aby mši vpravdě slavil, vstoupil do jejího slavení.

Znám varhaníka, který po léta slavil svátost smíření zcela pravidelně, a to jednou za rok, na Velký pátek. Neslavil svátost smíření. Šel jednou za rok ke zpovědi, jak to nařizuje církevní přikázání. Před námi je úkol větší, než jsme schopni si uvědomit, tím méně ho běžně zvládat: Přestat se zpovídat a začít slavit svátost smíření, ve které se nechávám přemoci láskou Otce s otevřenou náručí. A snad je každému jasné, že ten, kdo se snaží o život s Kristem, bude milost, kterou dává svátost smíření Otce se mnou, čerpat pravidelně a často.

Písmo svaté

Jeho pravidelné čtení nám ještě obecně nevešlo do krve. Mnohdy si s pravidelným čtením Písma nevíme rady. – Nejzákladnější věci: Zvlášť zpočátku je moudřejší číst Nový zákon a v něm evangelia. Pro lepší porozumění je vhodné si opatřit komentáře Písma nebo alespoň vydání Písma s co nejbohatšími vysvětlujícími poznámkami. Písmo nemám číst jako zdroj informací nejrůznějšího druhu, jako profánní literaturu, ale vždy a zásadně jako slovo Boží ke mně.

Varhaník slovo Boží slyší při každé mši a navíc obvykle slovo Boží zpívá – responsoriální žalm. Naslouchání Písmu, jeho přednes se mu stane pramenem duchovního života tím vydatnějším, čím pozorněji mu bude naslouchat, čím víc je vědomě bude přijímat jako velkou událost, kdy k němu v jeho konkrétní osobní situaci mluví Bůh, který ho zná a miluje.

Modlitba

Každý má zkušenost s mnohotvárností modlitby. Jsou modlitby, které znám nazpaměť a které mohu pouze odříkávat nebo se soustředěně s nimi ztotožňovat. Je modlitba breviáře. Je modlitba, kdy Bohu vylévám své srdce. Je modlitba, kdy se zamýšlím nad slovem Božím – Písmem, popř. nad slovem Božím skrze události života, kdy z toho, co mi Bůh říká, vyvozuji důsledky pro svůj život (zvl. předsevzetí) a prosím o sílu je naplnit. Je modlitba, kdy nic neříkám ani o ničem nepřemýšlím, jenom vnímám Boží přítomnost.

Je mnoho jiných způsobů modlitby. Na další tři z nich, které mají značný význam pro duchovní život, bych chtěl upozornit. Modlitbou má být zpytování svědomí, a to modlitbou častou a pravidelnou. Je prospěšné, když člověk má svou osobní střelnou modlitbu a hodně často ji vystřeluje. Konečně: Může se muzikant nemodlit zpěvem a hudbou? Nebo opačně: Může muzicírování zbožného hudebníka nebýt (alespoň někdy) vědomě modlitbou?

Modlitba  to sice není, ale je to hodně blízko – duchovní četba. Poučuje nás a hlavně při správném přístupu nás inspiruje, vybízí a naplňuje chutí k duchovnímu životu.

Následování – napodobování Krista

Aby úsilí o napodobování Krista v mých osobních životních podmínkách neslo ovoce, musí být poučené (musím znát sebe a musím znát Krista, kterého mám napodobovat) a vytrvalé. A především o tomto bude řeč v dalších článcích.

V těch několika řádcích o prostředcích duchovního života se lze zmínit opravdu jen o tom nejzákladnějším. Je však bohatá literatura a je moudré ji číst.

Když Pán Ježíš mluví o tom, čemu my říkáme duchovní život, vždy vybízí slovem, které překládáme „usilujte“. V řeckém originále Písma však vybízí slovem, které znamená především „zápaste, bojujte“. Poslechněme Ježíše. Zápasme, bojujme o to, abychom žili svůj život jako napodobování – následování Krista a účelně k tomu používali správné prostředky.

 

Přijetí lidí

Je to jedna z nesnadných oblastí duchovního života – napodobování Krista. Přitom přijímání lidí je obvykle nejzřetelnějším ukazatelem lidské i křesťanské zralosti člověka a svědectvím pro věřící i nevěřící okolí. Je to vizitka člověka, křesťana, farnosti, křesťanství.

Já, křesťan, přijímám konkrétní lidi s jejich vlastnostmi, posláním, postavením vůči mně i druhým. Má to dvě složky, které se mohou nazvat vnější a vnitřní.

Ta vnější je ujasnění, uvědomování, přijímání a naplňování našich vzájemných kompetencí a subordinací. Když je tento pohled zamlžený, je správný vztah k druhému člověku nesnadný.

Prvním z těch druhých je pro varhaníka farář, a to v těchto vrstvách:

1. Spolu se mnou a se všemi křesťany je dítě Boží, můj bratr.
2. Je kněz, vyvolený a posvěcený k tomu, aby vykonával službu hlásání evangelia a posvěcování Božího lidu, zvl. slavením liturgie, a to především ve farnosti, kam byl prostřednictvím biskupa poslán Bohem.
3. Je představený farnosti, je nadřízený všech, kdo ve farnosti konají oficiální nebo neoficiální službu, i službu varhaníka, ale i službu kaplana nebo výpomocného kněze. Je zodpovědný za liturgickou hudbu ve farnosti; hudebníkům svou zodpovědnost – pravomoc deleguje. Tento vztah a rozsah delegace a tudíž vzájemných pravomocí a zodpovědností má být jasný a průhledný.

Dále jsou to ostatní hudebníci, tj. další varhaníci, kteří umí něco lépe a něco hůře než já, popř. se učí hrát, dále chrámový sbor a jeho sbormistr, skupina dětí a mládeže s kytarami a další. Je nutné s farářem stanovit mezi všemi hudebníky (resp. mezi hudebníky a dalšími kněžími ve farnosti) vzájemné kompetence a subordinace, také jasné a průhledné.

Konečně jsou to lidé v kostele, kteří zpívají i nezpívají, službu hudebníků chválí i kritizují, život ve farnosti spoluvytvářejí i se pouze na něm přiživují.

S těmito všemi tvoří varhaník jedno farní společenství, které žije více či méně z víry ve spásu skrze Ježíše Krista, s Kristem v jeho církvi oslavuje Otce, zvl.bohoslužbou, a o této víře svědčí.